Historie sklářství v Čechách
Důležitou podmínkou pro výrobu skla ve středověku byl dostatek dřeva, vody a suroviny k výrobě skla - křemičitého písku. Všechny tyto podmínky velmi dobře splňovaly pohraniční oblasti Čech - Krušné hory, Jizerské hory, Orlické hory a Šumava. Proto se do těchto oblastí začaly stěhovat sklářské rodiny.
Výroba skla nejenom na našem území byla zpočátku doménou církve a především mnichů Benediktýnů, kteří vyráběli skla do oken kostelů a klášterů. První zmínky o této výrobě jsou již z 9. století. Ve 13. století vznikají první světské sklárny v pohraničních lesích. Zpočátku hutě vyráběly jednoduché okenní terčíky, později perličky a duté sklo. Při výrobě skla byla velká spotřeba dřeva, jednak na ohřev pecí a pak na výrobu salajky /potaše/ - základní suroviny pro výrobu skla - proto se skláři stěhovali za dřevem dál do hor.
První písemná svědectví o sklářských hutích na našem území jsou až ze 14. století. Přímé doklady jsou kupní smlouvy a nepřímé názvy některých městeček a vesnic, které se ve velké míře zachovaly do dnešních dnů - Skláře, Skelná huť, Staré hutě.
Ve středověku se sklovina na našem území tavila podle receptu mnicha Theophila ze dvou dílů bukového popela a jednoho dílu křemičitého písku. Sklovina byla bezbarvá, slabě žlutá, hnědá nebo zelená. Použitím oxidu kovů se sklovina zabarvila do modra.
Až do konce 13. století bylo sklo vzácné. Později jeho výroba značně stoupla, vznikaly různé tvary a barevná skla. Ve čtrnáctém století se objevují první vyšší číše s plastickými nálepy. Za vlády císaře a krále Karla IV se začaly dávat do oken kostelů barevné vitráže.
Středověcí skláři byli nejenom skvělými řemeslníky, ale také vynikajícími návrháři a výtvarníky. Proto sklářští mistři byli lidi svobodní bez poddanských závazků k majiteli. Od roku 1497 byli přijímáni mezi rytíře a za vlády císaře Rudolfa II. dokonce mohli získat šlechtický titul.
Podmínky pro výrobu skla v Čechách byly velmi dobré, proto se skláři dostali do situace přebytku svých výrobků na domácím území. Měli možnost výrobu snížit, nebo vyrobené zboží vyvážet do sousedních zemí. Skláři se rozhodli pro druhou možnost - vývoz. Nejstarší písemný doklad o obchodování se sklem je z roku 1376 - smlouva mezi sklářem z Vysokého Mikulášem Queysserem a Hanušem z Hlohova o dodávce dvaatřiceti set skel. Kolem roku 1430 se skleněné perličky ze šumavských hutí vyvážely přes Norimberk až do Španělska.
V traktátu vydaném v roku 1500 ve Štrasburku doporučoval Hieronymus Brunswig české destilační křivule a baňky lékařům, lékárníkům a alchymistům.
Renesance
V 16. století vyráběli nejkvalitnější sklo Benátčané, kteří ovlivňovali výrobu i v jiných částech Evropy. Benátské sklo bylo velmi kvalitní, protože na jejich výrobu byla použita soda ze Španělska nebo z Orientu. Dovážet tuto surovinu do Čech z tak dalekých zemí bylo nereálné. Španělsko i Orient jsou od Čech příliš daleko a surovina by byla příliš drahá. Druhým důvodem bylo nebezpečí, že se drahocenného nákladu zmocní konkurence z Locarna, Hallu, Innsbrucku nebo Vídně. V Čechách v té době pracovalo asi 34 hutí, které vyráběly kromě luxusního skla také levné sklo nazelenalé barvy, okenní terče a na Šumavě také skleněné perle - pateříky. Čeští skláři se snažili vyrovnat kvalitou svého skla sklu benátskému. Zdokonalili konstrukci pecí, místo sody používali salajku /potaš/ a pomocí salajky vyvíjeli sklo odolné vůči žáru i chemickým vlivům. Přesně takové, jaké potřebovali pro své pokusy alchymisté v té době hojně pobývající v Praze na dvoře císaře Rudolfa II. Skláři pečlivě třídili křemen a nejlepší vápenec - "křídu". Loužením popela získávali čistou potaš. Taveninu důkladně čeřili a z jejího povrchu sbírali nečistoty. Taveninu barvili i odbarvovali. Výsledkem bylo nejprve sklo křídové a posléze křišťálové, které začali používat řezáči drahokamů na přelomu 16. a 17. století místo vzácného horského křišťálu.
Poměrně vzácné bylo modré sklo barvené krušnohorským kobaltem, fialové s příměsí manganu, kostním popelem barvené sklo opakní a sklo v barvě pečetního vosku.
Do čiré skloviny se zatavovaly barevné tyčinky a nitky. Sklo se zdobilo diamantovým hrotem, malbou pryskyřičnými nebo olejovými barvami za studena od poloviny 16. století i vypalovanými smalty. Na sklo se začaly malovat rodové znaky, náboženské, alegorické, zvířecí, lovecké a satirické motivy. Vyráběly se oblíbené číše vilkumy a humpeny, z kterých se připíjelo při slavnostních příležitostech. Malování na sklo přineslo českým sklářům velké obchodní úspěchy v zahraničí, kteří tak svou výrobou ovlivňovali další země na sever od Alp.
O české sklo se velmi zajímal i císař Rudolf II, arcivévoda Ferdinand Tyrolský a braniborský kurfiřt Joachim Fridrich.
Rudolf II - velký mecenáš umění- pozval do Prahy mezi jinými umělci i první rytce skla, z nichž se nejvíce proslavil Ital Otavio Miseroni. Caspar Lehmann se proslavil přenesením renesanční glyptiky na sklo. Vytvářel umělecké předměty podle předloh J. Sadelera. Glyptické techniky se časem dostaly i do Jizerských hor.
Secese
Umělecký směr secese nastoupil svoji dráhu v polovině devadesátých let 19. století. Jejími prvními představiteli byli Francouz Emile Gallé a Američan Louis Tiffany.
V Čechách tento umělecký směr pomohl návratu věhlasu českého skla na světovou scénu. Secese typická svými květinovými barevnými vzory se dobře uplatnila i v architektuře. Skvělou ukázkou secese v Praze je Obecní dům, zdobený mozaikou a uvnitř krásnými secesními lustry. Přestože čeští skláři příliš neinklinovali k novému směru, přizpůsobili se mu a brzy dosáhli znamenitých výsledků. Čechy se po Francii a USA staly třetím nejvýznamnějším státem ve výrobě secesního skla. Čeští skláři vyráběli sklo duté, ale také svítidla, sklo laboratorní a sklo lisované. Své výrobky představili na světové výstavě v Bruselu, kde M. Spaun předvedl irisované dekorativní sklo, ryté sklo představil L. Moser a historizující C. Goldberg. Pařížská výstava v roce 1900 byla pro české skláře ještě úspěšnější. M. Spaun ze sklárny Klášterský Mlýn získal Velkou cenu za kolekci irisového skla "Phenomen". Výrobu irisového skla si nechal patentovat a získal na jeho výrobu privilegium. Později se předměty zdobily nálepy a oušky, dekory česaných nitek a pramenů barevného skla. Nové vzory se vytvářely také zatavováním zlatých fólií a stříbrných perliček.
Sklárna v Novém Světě silně podporovaná hrabětem Harrachem se prezentovala sklem malovaným, broušeným a rytým../Jan Kotěra - broušená a rytá souprava na bowle pro výstavu v Saint Louis 1904./
Jednou z nejvýznamnějších skláren tohoto období se stala karlovarská huť Moser. Ludwig Moser začal vyrábět hranované číšky s dvojstěnným dnem a s malovanými květy. Nový způsob přípravy povrchu pro nanášení barev přihlásil jako patent. Na pařížské výstavě se prezentoval kolekcí zdobenou květy kosatců, pivoní, růží, lilií a vlčích máků "Karlsbader Secession". Své nápojové sklo dodával Moser panovníkům, příslušníkům aristokracie a politikům po celém světě.
Sklárny Josefa Riedla v Polubném se specializovaly na výrobu barevného skla / měly až 600 barevných odstínů , v devíti základních barvách a osmi druzích sklovin/. Barevné sklo bylo na vynikající úrovni i ve světové konkurenci a díky ní se stala jablonecká bižuterie na světovém trhu bezkonkurenční.
V roce 1906 byly v košťanské sklárně instalovány poloautomaty na výrobu lahví. V roce 1810 byl v Novém Sedle instalován automat, kde se vyrábělo 54 milionů lahví ročně.
Období secese představilo množství skvělých výtvarníků s osobitými nápady a technikami práce. Kromě již zmiňovaných to byl Adolf Beckert /návrhář sklářské huti Kláštereckého Mlýna a pozdější ředitel Sklářské školy v Kamenickém Šenově, Josef Pohl a Alexander Pfohl z Boru/.
Po první světové válce dekorativní, barevná secese ustupuje novému stylu Art Deco, který je oblíbeným stylem v období mezi dvěma válkami.
Art deco
Ve dvacátých letech minulého století se Art Deco zabydlelo téměř ve všech zemích Evropy a o něco později i ve Spojených státech amerických.
Art Deco se stalo výrazem spontánní potřeby moderního člověka zkrášlit a ozvláštnit prostředí, v němž žije. Art Deco je styl, který svým vlivem zasáhl také do drobného sochařství i do malby, nezanedbatelná byla jeho role a vliv na proměnu módního odívání a zejména na luxusní rukodělnou práci. Art Deco se inspirovalo jak minulými stylovými epochami, tak i vzdálenými exotickými kulturami. Art Deco bylo ovlivňováno i soudobými uměleckými, zejména malířskými směry - fauvismem, expresionismem, kubismem, futurismem, reagovalo však též na impulsy ze sféry divadla, tance, hudby, baletu i literatury.
A jak vlastně vznikl název Art Deco? V roce 1966 byla v pařížském Muzeu dekorativních umění uspořádána velká retrospektivní výstava "Les Anées 25" (Léta 25), v jejímž podtitulu se poprvé objevil termín Art Deco. Ten se pak pro svou mezinárodní srozumitelnost a výstižnost rychle ujal jak v odborné, tak i širší veřejnosti a stal se obecně užívaným souhrnným pojmenováním rozmanitých dekorativních projevů v užitém umění a architektuře dvacátých a třicátých let dvacátého století.
Meziválečný český dekorativismus byl poměrně silným proudem, mezi jeho spolutvůrci byla řada významných výtvarníků. V českém Art Deco lze rozeznat tři poněkud odlišné směry.
První směr, programově český, se rozvíjel hlavně na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a byl charakteristický svou ornamentální přebujelostí, která zřetelně reagovala na francouzskou vlnu dekorativismu. Tento, pro někoho možná trochu těžkopádný, český směr Art Deco, však velmi úspěšně reprezentoval svoji zemi na Mezinárodní výstavě v Paříží, roku 1925.
Druhou tvář českého Art Deco zastupují díla ve své podstatě neoklasicistní, v nichž se prakticky okrajově uplatňuje ornamentalistika.
Do třetího směru se slévají dekorativní uměleckořemeslné či uměleckoprůmyslové výrobky skla, keramiky, šperků, bižuterie, atd. Nejsilnější pozici v tomto třetím proudu mělo z uměleckého hlediska sklo severočeských sklářů a výtvarníků.
Společným jmenovatelem pro české Art Deco je jeho určitá střídmost na straně jedné a náročné, perfektní zpracování s téměř nedostižnou rukodělnou dovedností na straně druhé.
Bez diskuse nejdůležitější roli v českém Art Deco měli čeští výtvarníci, kteří při své tvorbě vycházeli z hluboké znalosti používaných technologií v jednotlivých odvětvích a kteří uměleckému profilu tehdejšího mladého českého státu dokázali vtisknout nové rysy kulturní svébytnosti.
České Art Deco a sklo
Pro rozvoj českého sklářství měly ve dvacátých letech minulého století velký význam sklářské školy, které působily v Boru, Kamenickém Šenově, Praze a Železném Brodě.
Největší význam pro první období stylu měl ateliér rytého skla a glyptiky vedený profesorem Josefem Drahoňovským na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Charakteristickými tématy práce ateliéru byly zejména ženské akty, z kompozičních témat oslava zemědělské práce (Rozsévač, Žně, Sklizeň ovovce, atd.). Práce profesora Drahoňovského byla výrazně ovlivňována neoklasicismem, inspirována historickými vzory doplňovanými nově formulovanými detaily.
Základní technikou prosazovanou pražskou školou bylo rytí skla, považované prof. Drahoňovským za národní specifikum. Zdůrazňování rytecké techniky a volba motivů odlišovalo tvorbu pražské Uměleckoprůmyslové školy od sklářských škol v Boru a Kamenickém Šenově.
Na práci těchto škol, obou založených ještě v dobách Rakousko-Uherska, byl patrný vliv rakouské Vídně, který se projevoval ve výrazném zaměření na sklo malované.
Vliv Vídně se v místní produkci promítal jak v ornamentálních motivech, barevnosti malovaného skla, tak i ve stylizaci figur, velmi často ztvárněných pouze v obrysech a v groteskní nadsázce. Dekor zde ovládaly geometrické prvky a motivy stylizovaného blesku.
V Čechách v tomto období působila celá řada větších i jen rodinných skláren a vynikajících výtvarníků. Společně přispěli k vytvoření nového uměleckého profilu a prosazení stylu Art Deco.
Art Deco se ve druhé polovině třicátých let postupně vytrácelo, jeho vliv se přesunul na levné spotřební zboží, až vymizelo docela.
